úterý 28. srpna 2012

30 day book challenge: Day 4


Toto meme pořádá Kacennnka.

Day 4: Kniha, která tě rozbrečí

bux.cz
Autor: William Styron
Název: Sophiina volba (Sophie´s choice)
Anotace: 
Rozsáhlý mnohovrstevnatý román začíná okamžikem, kdy se Stingo, mladý jižanský spisovatel, přistěhuje do brooklynského penzionu, aby tam pracoval na svém románu. Brzy však začne být téměř proti své vůli vtahován do citového dramatu, které se odehrává mezi jeho sousedy, Nathanem a Sophií. Neurotický, přecitlivělý Žid Nathan se zjevně propadá stále hlouběji do zničující duševní choroby a krásná Polka Sophie, která prošla Osvětimí, je navždy poznamenaná prožitým utrpením. Zatímco Stingo sleduje, jak během jediného manhattanského léta a podzimu osudy Sophie a Nathana směřují ke svému nevyhnutelnému tragickému závěru, poslouchá Sophiino vyprávění o minulosti, z něhož se po částech vynořuje děsivý, krutě realistický obraz společenského zla, které páchá nenapravitelné škody na lidské duši.

Můj názor: Tohle je jedna z mých oblíbených knih, ne-li neojoblíbenějších. Je napsaná složitým jazykem, obtížně se čte, obsahuje velice nudné pasáže, které jsem měla sto chutí přeskočit, ale neudělala jsem to. I přesto je to tak skvělá kniha právě kvůli tomu silnému příběhu, který Sophie Stingovi vypráví. Nejspíš jste se o ní učili ve škole, tuším, že ve čtvrťáku na SŠ. Škoda jen všechny čítankové ukázky jsou totálně spoileroidní a ten závěr, který je tak neskutečně smutný, celý prozradí. Je to neskutečně depresivní kniha, kterou mám ale ráda. Film, který podle ní byl natočen s Meryl Streep v hlavní roli se mi moc nelíbil, byl to jen výcuc z hlavní linie příběhu. Je ještě depresivnější než knížka a brečí se u něj ještě "lépe".
magpieexpress.blogspot.cz
Protože o veškeré překvapení už nás připravili učitelé literatury, můžu klíďopíďo zveřejnit ukázku, která mě zaručeně vždycky dostane. Školní literaturou nepolíbené ještě jednou varuji, že se jedná o spoiler.

Když se Sophie snažila později ten okamžik v mysli přesněji vybavit, uvažovala, jestli sama tehdy na nějakou dobu nepozbyla vědomí, protože pak už si jen vzpomínala, jak stojí, oslněna denním světlem, s Janem a Evou na rampě a hledí tváří v tvář Hauptsturmführerovi Fritzi Jemandovi von Niemand, doktoru medicíny. Sophie se jeho jméno tehdy nedověděla, a víckrát ho už neviděla. Pokřtil jsem ho Fritz Jemand von Nie­mand, protože mi to jméno připadá vhodné pro kteréhokoli esesáckého doktora - i pro člověka, který se náhle před Sophií objevil téměř odnikud a opět jí zmizel navěky z očí, a přitom za sebou přece jen zanechal několik výrazných stop. První dojem: Sophie si vzpomínala, že byl poměrně mladý - třicet pět, čtyřicet -, nepříjemným způsobem hezký, tou zjemnělou znepoko­jující krásou. Skutečně, ty základní rysy Dr. Jemanda von Niemand a jeho zjevu ajeho hlasu a chování a dalších podrobností v jeho vzezření zůstaly v Sophiině mysli vryty navěky. Například první slova, která jí řekl: "lch möchte mit dir schlafen." Což znamená naprosto po lopatě a prozaicky: "Chtěl bych se s tebou vyspat." Špinavá hrubá slova vyslovená z výhodné pozice člověka, který může zastrašovat, bez trochy vkusu, bez úrovně, klackovitá a krutá, slova, která by člověk očekával z úst něja­kého nacistického Schweinhunda v druhořadém filmu. Ale přesně ta slova jí řekl na uvítanou. Nechutný začátek konverza­ce, aspoň na doktora a džentlmena (možná dokonce aristokrata), přestože byl viditelně a nad veškeré pochyby opilý, což mohlo částečně jeho hrubost vysvětlit. (...)
"Du bist eine Polack," řekl jí doktor. "Bist du auch eine Kommunistin?" Sophie vzala jednou rukou kolem krku Evu, druhou Jana a neříkala nic. Doktor říhl a pak slova zostra doplňoval: "To vím, že jsi Polka, ale jsi k tornu ještě i špinavá komunistka?" A nato se ve svém mlhavém omámení otočil k dalšímu vězni, jako by na Sophii zapomněl.
Proč jen nedělala hloupou? Nicht sprecht Deutsch. Celou tu chvíli tím mohla zachránit. Byl tam takový nával lidí. Kdyby byla neodpověděla německy, byl by je všechny tři nejspíš nechal jít dál. Ale svírala ji ledová hrůza a ta hrůza ji doháněla k neroz­vážnému chování. Věděla však o něčem, co se dovědělo díky slepé milosrdné nevědomosti vskutku jen málo přicházejících židů a co zjistila díky své známosti s Wandou a čeho se nevýslovně děsila: věděla o selekci. Právě v tom okamžiku prochází ona a její děti onou osudnou zkouškou, o které už ve Varšavě slyšela tolikrát povídat, ale která jí připadala tak hrůzná a v jejím případě tak nepravděpodobná, že ji zapudila z mysli. Jenže teď tu právě stála a před ní stál ten doktor. A kousek opodál - za těmi střechami železničních vagonů, které právě uprázdnili malkinští židé odeslaní na smrt - je Brzezinka, a do těch propast­ných dveří může tenhle doktor vybrat kohokoli, na kom si umane. Ta myšlenka v ní vyvolávala hrůzu, že nedokázala mlčet a řekla: "lch bin Polnisch! In Krakau geboren!" A pak vyhrkla zoufale: ,,Ale nejsem židovka! Ani moje děti – taky nejsou židi. Jsou čistá rasa. A mluví německy." Akonečně mu oznámila: ,,Já jsem křesťanka. Věřící katolička."
Doktor se opět otočil k ní. Povytáhl obočí a podíval se na Sophii vlhkýma těkavýma očima, s podnapilým pohledem bez úsměvu. Byl u ní v tu chvili tak blízko, že jasně cítila alkoholické výpary - nažluklý pach ječmene nebo žita - a neměla sílu ten pohled opětovat. A v tu chvíli si uvědomila, že řekla, co neměla, možná něco osudově chybného. Na okamžik odvrátila obličej, pohlédla na frontu vězňů, kteří se vlekli svou Golgotou k selekci, a uviděla Evina profesora hry ua flétnu Zaorského, kterého zastihla právě v onom osudově zpečetěném okamžiku jeho života – jediným, téměř nepostřehnutelným kývnutím hlavy jej doktor poslal nalevo, do Brzezinky. Pak se Dr. Jemand von Niemand znovu obrátil k ní a řekl: "Takže ty nejsi komunistka. Ty jsi věřící."
,,Ja, mein Hauptmann. Věřím v Krista." Ta pošetilost! Vycítila z jeho postoje, z výrazu jeho očí - z nového výrazu jeho očí, v kterých jako by silně zajiskřilo -, že všechno, co řekla a řiká, jí vůbec nijak nepomůže a nijak ji neochrání, naopak, že to všechno vede velice rychle k zlému konci. Pomyslela si: Kdybych rázem oněměla!
Doktor trochu vrávoral. Naklonil se na okamžik k nějakému svému vojenskému poskokovi, který v ruce držel podložku s lejstry, a něco mu šeptal, zatímco se soustředěně dloubal v nose. Eva se prudce přitiskla k Sophii a rozplakala se. "Takže ty věříš v Krista spasitele?" řekl jí doktor těžkým jazykem, ale hlasem podivně věcným, jako přednášející, který zkoumá poněkud nejasný aspekt nějakého logického axiomatu. Pak pronesl cosi, co ji na okamžik dokonale mystifikovalo: "Copak neřekl Nechte maličkých přijíti ke mně?" Otočil se k ní zády, s úpornými trhavými pohyby opilce. Sophie, zajíkající se hrůzou, užuž měla na jazyku nějakou tupou odpověď, když jí doktor řekl: "Smíš si nechat jedno děcko."
"Bitte?" vyjekla Sophie.
"Smíš si nechat jedno děcko," opakoval. ,,Druhé půjde pryč. Které si chceš nechat?"
"Chcete řict, že musím sama zvolit?"
"Jseš Polka, nejsi židovka. Máš výsadu - máš volbu."
Jakékoli uvažování jako by v ní ustrnulo, přestalo. Pak cítila, jak se pod ní podlomila kolena. ,,Já nemůžu volit! Já přece nemůžu volit!" začala křičet. Dobře se pamatovala, jak se tehdy rozkřičela! Ani mučení andělé nekřičeli tak hlasitě do lomozu pekelných muk. "Ich kann nicht wählen!" vykřikla.
Doktor si uvědomil, že výstup vzbuzuje nežádoucí pozornost. "Neřvi!" poručil jí. ,,Dělej a řekni, jak ses rozhodla. Vyber jedno, krucihiml, anebo tam pošlu obě. A dělej!"
Vůbec tomu všemu nemohla věřit. Vůbec nevěřila, že tu najednou klečí na tom drsném cementu, tiskne k sobě obě děti tak zoufale, že má pocit, jako by jejich kůže měla i přes vrstvy šatů rázem srůst s její. Nemohla tomu věřit, totálně, až k hranici pomatení mysli. Ajejí neschopnost uvěřit se zračila i v očích hubeného Rottenführera s voskovou pletí, doktorova pomocníka, ke kterému náhle z nevysvětlitelných důvodů upírala prosebný zrak. I on byl zřejmě ohromen a opětoval její údiv pohledem široce otevřených očí s překvapeným výrazem, jako by chtěl říct: Já tomu taky nerozumím.
,,Nenuťte mě volit," šeptala v úpěnlivé prosbě. "To přece nemůžu." "Tak je tam pošlete obě," řekl doktor pomocníkovi, "nach links." "Mami!" a už slyšela Evin tichý, ale sílící pláč, protože právě v tom okamžiku dítě od sebe odstrčila a s podivně neohrabaným pohybem se na vycementované rampě zvedla. "Vezměte si tu menší!" vykřikla. "Vezměte si mou malou!"
A v té chvíli vzal doktorův pomocník Evu šetrně za ručičku - na jeho ohleduplnost se Sophie marně snažila zapomenout - a odváděl ji do čekající legie zatracených. Věčně si vybavovala ten matný obrázek, jak se to dítě se zoufale prosebnými zraky stále a stále otáčí. Ale jelikož ji pak téměř oslepila záplava slaných slzí, přec jen byla ušetřena a výraz v Evině obličeji nerozeznávala, za což byla vděčná. Protože v tom nejsmutnějším koutě svého upřímného srdce naprosto jistě věřila, že to by nesnesla, protože už tak byla téměř šílená, když viděla, jak jí ta malá postavička navždy mizí z očí.
"Držela pořád toho svého medvídka - a svoji flétnu," dodala Sophie na závěr. "Celá ta léta jsem nebyla s to tahle slova přenést přes srdce. Vyslovit je, v jakémkoli jazyce."

  Video z filmu s onou ukázkou. Pro silné povahy, já to viděla jednou a víckrát nemám zájem.

1 komentář:

  1. Och toto som tiež čítala hoci už dávno a veľa si nepamätám, a bolo to až po tom ako som si pozrela film. A často-krát som mala chuť ju odložiť a proste nedočítať lebo som sa bála čo sa stane.. Pamätám si len nieaké momenty a aj z tých mi naskakuje husia koža... Ako ten, keď tam vtedy začal Stingo (tak sa volal, že?) uvažovať čo on robil keď sa diali tie zlá ...brr ..alebo tie ďatle z grécka..

    OdpovědětVymazat