sobota 4. srpna 2012

PŘEČTENO: Katova dcera - Oliver Pötzsch


zdroj: bux.cz
Název: Katova dcera
Autor: Oliver Pötzsch
Nakladatelství: Knižní klub
Počet stran: 360
Rok vydání: 2011
Datum přečtení: ?/2012
Anotace:
Krátce po třicetileté válce je v bavorském městě Schongau vytažen z řeky umírající chlapec. Na rameni má vytetované znamení, což vzbuzuje podezření, že jde o dílo čarodějnice. Radní města obviní místní porodní bábu. Kat Jakob Kuisl, jenž z ní má pomocí mučicích nástrojů vynutit doznání, je však přesvědčený, že je stará žena nevinná. Společně s medikem Simonem a dcerou Magdalenou se rozhodnou vypátrat vraha. Zmizí další děti a je nalezen mrtvý sirotek, který má na těle rovněž vytetovaný tajemný znak. Nálada ve městě se stupňuje v hysterii, kat je donucen začít s mučením porodní báby. Pokud kat, jeho dcera a Simon co nejdřív neodhalí pravdu, nebohá žena zemře.


zdroj: google.com
Oliver Pötzsch je autor z německého Bavorska a Katova dcera je jeho prvotinou. Je úvodní knihou ze (zatím) třídílné série, po ní následují Katova dcera a černý mnich a Katova dcera a král žebráků… Sám autor pochází z katovské rodiny Kuislů, takže v podstatě si vymyslel příběh, ve kterém jsou hlavní hrdinové jeho předci, což mi připadá docela sympatické.

Dále se mi líbilo přesné označení, kdy a kde se děj odehrává. U historických románů nesnáším, když to není řečeno. Jak si mám představit hlavní hrdinku nebo hlavního hrdinu, když nevím v jaké době žije a jaké šaty nosí, co si myslí, co může vědět a co neví, protože se to třeba ještě nestalo! Přesné označení je na začátku každé kapitoly, takže hned víme, že děj začíná v Schongau, 12. října léta Páně 1624 (str. 11) a pokračuje rovněž Schongau, ráno 24. dubna léta Páně 1659, o 35 let později (str. 21).

Obálka je podle mého docela povedená, je na ní silueta městečka Schongau a znak, který byl příčinou všeho toho pozdvižení. Líbí se mi i obálka německého originálu.

To by bylo ale asi tak vše, co mě zaujalo. Anotace je celkem výstižná, nemystifikuje a prozrazuje toho tak akorát. Něco mi na té knize ale nesedělo a já prostě zaboha nemůžu přijít na to co. Možná je to styl, kterým je kniha psána, možná je to z části tím, že všechny postavy jsou tak trochu „bez vlastností“ – nejsou nijak popsané, z jejich chování až na malou výjimku nepoznáte, jakou má povahu. Všechny osoby, které v knize vystupují (a že jich je požehnaně!) se dělí na dobré (kat a jeho rodina, Simon Fronwieser…) a zlé (páni radní, tajemná osoba zvaná „čert“). 

zdroj: google.com
Ani závěrečná napínavá scéna se mi moc nelíbila – popravdě řečeno mě to nijak do děje nevtáhlo, takže mi bylo úplně fuk, jestli odhalí pachatele nebo ne. A to není dobré. Dobrá knížka vás vtáhne do děje, ať je o čem chce, musí vás zaujmout a pohltit, musíte mít pocit, že čtete, protože vás to baví, jste napnutí, jak to skončí. Já to dočítala jen proto, abych to už měla za sebou.

Ale s přihlédnutím na vše výše zmíněné si stále ještě čtyři hvězdičky zaslouží. Když mi ale moje budoucí tchýně říkala, že by si jí ráda koupila a přečetla, knihu jsem jí nedoporučila. S radostí jí věnuju svůj výtisk, i když jsem ho pořídila za své. Třeba jí udělá větší radost a bude se jí líbit více než mě. Nemusím snad ani podotýkat, že do dalších pokračování se nechystám. 

Na stránkách knihkupectví se ale hromadí komentáře s pozitivními ohlasy, takže možná je problém ve mně a ne v knize nebo jsem zkrátka moc náročná…

„Co je to za znamení?“ zeptal se Simon, skloněný nad mrtvým tělem dítěte.

Jakob Kuisl zhluboka zatáhl z fajfky, vypustil kouř a dlouho mlčel. Teprve po chvilce odpověděl: „To je Venušino znamení.“

 „Cože?“ Simon se na znamení pozorně zadíval. Najednou si uvědomil, kde je už viděl. V jedné knize o astrologii. Venuše, bohyně lásky, jara a růstu. Protiklad znamení Marse, boha války. „Ale co má tohle co dělat na chlapcově těle?“ podivil se.

„Je to staré, prastaré znamení,“ vysvětloval kat. „Má hodně významů. Zastupuje ženu jako protějšek muže, pozemský život, ale i život po smrti.“

Simon měl najednou pocit, že nemůže dýchat. „Ale… to by přece bylo kacířství,“ zašeptal s hrůzou. Kat povytáhl husté obočí a pohlédl mu do očí. „To je přesně ten problém,“ povzdechl si. „Venušino znamení je znak čarodějnic.“ (str. 43) 


Žádné komentáře:

Okomentovat