úterý 28. srpna 2012

PŘEČTENO: Třináctý příběh - Diane Setterfield


Název: Třináctý příběh
Autor: Diane Setterfield
Nakladatelství: Ikar
Počet stran: 392
Rok vydání: 2007
Datum přečtení: 8/2012
Anotace:
Spisovatelka Vida Winterová již po desetiletí okouzluje čtenáře po celém světě svými strhujícími příběhy, ale ten nejúžasnější si dosud nechávala pro sebe. Teď však cítí, že se neodvratně blíží smrt, a tak se rozhodne konečně odhalit dlouho očekávaný třináctý příběh: tajemství svého života. Ale i mladičká badatelka Margaret, kterou si zvolila za autorku svého životopisu, v sobě dusí bolest z minulosti. Obě ženy pomalu rozkrývají své osobní příběhy plné vášně, lásky, krutosti a oddanosti, protože jen pravda může ulehčit umírání a otevřít cestu do budoucnosti. Román Diane Setterfieldové navazuje na největší klasiky ženského románu a podobně jako Jana Eyrová nebo Na Větrné hůrce nabízí hluboce romantický příběh, v němž nechybí napětí, láska, tajemství ani magická a hrůzostrašná atmosféra.

Diane Setterfield byla učitelkou francouzštiny v Yorkshiru, své práce se však vzdala, aby se mohla naplno věnovat své spisovatelské kariéře. Na Třináctém příběhu pracovala 5 let.

Kniha mě zaujala na stránce bux.cz, kde jsem si ji při své registraci koupila s 50% slevou, za což jsem velice ráda nejen kvůli tomu, že jsem ušetřila, ale také kvůli tomu, že kdybych za ni dala plnou cenu, mrzelo by mě to, protože to žádný extra čtenářský zážitek nebyl.

Co dodat k anotaci? Říká toho tak akorát, nic víc vědět nepotřebujete, neprozrazuje toho ani moc, ani málo. Jen ta informace, že „navazuje na klasiky ženského románu“ mi přijde přehnaná. Nenavazuje. Jen se na ně odvolává.

Kniha je psaná ich formou z pohledu Margaret Leaové, jejíž příjmení s koncovkou -ová mi trhalo uši. (Možná jste si všimli, že zásadně používám verzi bez –ová). Autorčin styl jednoduchý a čtivý. Ale to co píše je trochu horší, než jak to píše.

Margaret je dcerou obchodníka v antikvariátu, sama mu vypomáhá, má ráda staré klasické romány, je tichá, uzavřená a tak hodně divná. Jako desetiletá našla doma dva rodné listy. Jeden její a druhý jejího dvojčete, o kterém jí rodiče neřekli. Margaret to od té doby špatně nese a stává se z ní tak trochu blázen ze smutku po její sestře, na kterou si sice nepamatuje, ale o to víc jí chybí.

Do toho ještě ta divná Vida Winterová, která je spisovatelkou, takže proč vlastně nenapsala svůj příběh sama? Autorčino vysvětlení mě opravdu nepřesvědčilo.

Vzít si na psaní pět let dovolené byla od Diane chyba, protože kdyby to neudělala, možná by nezvládla příběh tak zoufale překombinovat a zazdít závěrem. Mezi mazaným, nečekaným a dechberoucím rozuzlením a totální kravinou jako vyústěním poměrně dobré zápletky je někdy moc tenká hranice a já mám bohužel pocit, že Diane se trefila do té druhé možnosti. Úplným závěrem, který je pojmenovaný Postscriptum to zabila totálně. Nemám ráda duchařiny. Pokud mají v knize svůj význam, pak ano, třeba u Cecelie Ahern mi nevadí. Nevadí mi u Meg Cabot. Ale tahle poslední dvoustrana měla význam jen jediný – ujistila mě v tom, že hlavní hrdinka by se měla léčit.

Abych jen nekritizovala - příběh je to napínavý, snadno se čte a obálka je opravdu povedená.

Ale možná mi nemusíte věřit, protože na stránce bux.cz se to plní kladnými ohlasy. Celkem 7 kladných z 8, na goodreads 3,91 hvězdiček z 5. Třeba jsem divná já.



Žádné komentáře:

Okomentovat