středa 12. prosince 2012

PŘEČTENO: Marta v roce vetřelce - Petra Soukupová

Zdroj
Název: Marta v roce vetřelce
Autor: Petra Soukupová
Nakladatelství: Host
Počet stran:
Vydáno: 10/2011
Přečteno: 8/2012

Anotace:
O Martě si její rodiče myslí, že je chytrá a mohlo by z ní něco být, hlavně když bude studovat vysokou školu a nebude se flákat. Mladší sestra si o ní myslí, že je to nafoukaná nána, starší bratr, že se pořád chová jako malá, a Robert, její kolega z práce, že není k zahození. Babička ji už nepoznává. Ale tahle kniha není o tom, jak vidí Martu ostatní, tohle je Martin deník. Kniha o tom, co si myslí a co prožívá devatenáctiletá dívka, které jde zatím všechno snadno, ale teď má před sebou možná nejtěžší a nejdůležitější rok svého života.


 Petra Soukupová (*1982) je pravděpodobně nejznámější českou autorkou své generace, vystudovala scénáristiku a dramaturgii na FAMU v Praze, za svou prvotinu K moři získala cenu Jiřího Ortena, byla nominována na Cenu Josefa Škvoreckého a na Magnesii Literu. Nyní se živí jako scénáristka a spolupracuje na seriálech Comeback a Ulice. 

zdroj
V románu Marta v roce vetřelce se ocitáme ve světě devatenáctileté Marty, která právě odmaturavala na gymnáziu. Je prvního září, Martu čeká vysoká škola - bohemistika na UK v Praze, na kterou se přihlásila protože jí "na gymplu šla čeština a psala pěkné slohy". Chodí na brigádu, kde si chce vydělat na plastickou operaci - odstranění jizvy na tváři. Potkává zde Roberta, fešného třicátníka, který přes týden bydlí v Praze a na víkend jezdí domů do Brna, kde se stará o svou nemocnou matku a zamiluje se do něj. Volný čas tráví četbou, sledováním filmů, chatováním, scházením s přáteli a pitím. Vysoká není taková, jak si ji představovala. Fonetika je nuda, holky z fildy chodí divně oblékané a kluci jsou divní. Martin krátký vztah  končí, když se z "nemocné maminky v Brně" stává manželka s dítětem. Martě však z nepovedeného vztahu nezůstávají jen šrámy na duši, nýbrž i "vetřelec", který dokonale mění její život. Na školu se vykašle, rozhodne se i přes nesouhlas své matky jít na potrat, ale na poslední chvíli na termín nedorazí. Před problémy strká hlavu do písku a doufá, že zmizí sami, neví co se sebou, co chtít od života a jak smysluplně trávit volný čas.

„V baru počůrat test. Dvě čárky. Do prdele.“

Autorka vytvořila v knize průměrný rok se vším, co k němu patří - zmiňuje státní svátky, narozeniny a svátky rodinných příslušníků, dokonce mistrovství světa v hokeji či volby. Text doplňují ilustrace Nikoly Hoření, které působí dojmem, jako by je Marta během psaní sama kreslila.

zdroj
Dějová linie je primitivní a očekávaná, zkrátka nic nového pod sluncem, co na téhle knize ale zaujme je styl psaní. Petra Soukupová zvolila formu deníkových záznamů psaných úsporným, silně hovorovým stylem dnešní mládeže. Z počátku jsem měla problém se začíst, zhruba v polovině jsem si říkala, že to byl geniální tah, nicméně ke konci jsem se už trochu nudila právě kvůli monotónosti zápisů. Kniha je psána v přítomném čase, ačkoli se jedná o deník, který je tedy psán později, než se události staly, což mi připadlo trochu nelogické, více by mi seděl čas minulý.

Výborně jsou popsány vztahy v rodině - od babičky "v důchoďáku", která už členy rodiny nepoznává, přes rodiče, očekávající od své dcery dobré studijní výsledky, po hádky s mladší sestrou. Deprese, do které Marta pomalu propadá úměrně rychlosti, s jakou se na ní valí problémy, je vylíčena bez zbytečných melodramat suchým popisem jednotlivých dnů, s úplnou absencí emocí a citu, což na mě zapůsobilo mnohem více a mnohem věrohodněji než srdceryvné výlevy, které můžete vidět v jakoukoli denní i noční dobu po zapnutí libovolného televizního programu.

Je na čtenáři, aby si sám vzal k knihy nějaké poučení, autorka rozhodně nemoralizuje a nesoudí, možná také proto, že v knize není ani jedna vyloženě záporná nebo kladná postava (snad až na Roberta). Myslím si, že kladněji budou knihu hodnotit mladší čtenáři, kteří budou spíše chápat Martinu bezradnost, zatímco starší hlavní hrdinku uvidí jako demotivovanou hloupou trosku. Ale kdo prožil svoje (post)pubertální roky bez sebemenšího klopýtnutí, ať hodí kamenem.



Žádné komentáře:

Okomentovat