pátek 14. června 2013

PŘEČTENO: Žítkovské bohyně - Kateřina Tučková

Název: Žítkovské bohyně
Autor: Kateřina Tučková
Nakladatelství: Host
Počet stran: 455
Vydáno: 2012
Přečteno: 5/2013

Dora Idesová jako dítě žila se svou starou tetou Surmenou a postiženým bratrem Jakoubkem v kopcích Bílých Karpat. Surmena je jednou z posledních bohyní, žen, které v okolí žijí po staletí a jež se živí bohováním - prosí boha o pomoc, uzravují za pomoci bylin a věští příchozím budoucnost. Vše ale jednoho dne končí - Surmena je hospitalizování v psychiatrické léčebně, kde posléze umírá, Dora tráví dospívání v internátní škole a Jakoubek je umístěn v ústavu. 
Na konci 90. let se Doře dostane možnost nahlédnout  pardubickém archivu ministerstva vnitra do operativního svazku StB, který je vedený na vnitřního nepřítele — její tetu Surmenu. Prostřednictvím archivních materiálů se Dora dovídá o osudech bohyní i o své vlastní rodině a o tom, proč vše vlastně dopadlo tak, jak to dopadlo.

O téhle knížce jsem slyšela jen dobré, proto jsem se rozhodla ji pořídit a nadšeně a plná očekávání jsem se na ní vrhla. Většinou se snažím nemít žádná očekávání, protože pak mnohdy bývám zklamaná. Z počátku se zdálo, že i tohle bude ten případ. Přiznávám, že úvod mě nijak nezaujal, hlavně kvůli autorčitě stylu. Řekla jsem si, že to žádná "hitparáda" asi nebude, ale rozhodně jsem se spletla. Další kapitoly už mě bavili o poznání více! 

Autorka hojně cituje úřední hlášení a zprávy StB, korespondeci mezi lidmi, kteří na první pohled nemají s příběhem nic společného i jiné dokumenty, podstatně starší. Vše působí naprosto věrohodným dojmem, z čehož je patrné, že autorka před samotným psaním musela strávit týdny studiem podobných materiálů a objížděním nejrůznějších archivů.

Kniha je psána er formou z pohledu Dory, ale i jiných postav. Přímá řeč není klasicky v uvozovkách, ale je uvozována pomlčkou, což mi z počátku trochu vadilo, ale brzy jsem si zvykla. Celou knihou je prostoupena mírně ponurá a melancholická nálada. Autorka pracuje s nejrůznějšími časovými rovinami a míchá realitu a fikci takovým způsobem, že na první pohled nezjistíte, co je skutečnost a co jen autorčina fantazie.

Kniha je čtenářsky poutavá, nemohla jsem ji vůbec odložit. Zavřela jsem ji nakonec až nad ránem, když jsem ji dočetla. Je tam ta správná porce tajemna, záhad, které vám vrtají v hlavě. Navíc krajina a okolí ve které se vše odehrává vás prostě musí okouzlit i když nechcete!

Přidávám se tedy k nadšencům téhle autorky, rozhodně doporučuji a vrhám se na Vyhnání Gerty Schnirch! Za mě pět hvězdiček!
Kateřina Tučková (*1980) je česká spisovatelka a kurátorka. Nyní žije v Praze a v Brně. Vystudovala dějiny umění a český jazyk a literaturu na Filozofické fakultě Masarykovi univerzity. Postgraduálně studuje na Ústavu pro dějiny umění Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. Je autorkou knih Vyhnání Gerty Schnirch (2009) a Žítkovské bohyně (2012). Za své knihy získala Cenu Jiřího Ortena, Cenu Magnesia Litera a Cenu Josefa Škvoreckého.


Kniha je k mání i v audio podobě. Na jejím vzniku se podílela Tereza Bebarová a Miroslav Táborský. Co mě ale mírně vyděsilo je fakt, že se prý Žítkovské bohyně objeví na plátnech kin - buďto jako film nebo minisérie. Ne, že by si to kniha nezasloužila, to rozhodně ano... Jen mám jaksi strach z výsledku a hlavně z obsazení... I když je pravda, že krajinou mi Žítkovské bohyně připomínaly film Želary, který dle mého názoru (který stejně nikoho nezajímá :D) patří mezi top 10 českých filmů. Tak třeba to nebude úplná tragédie... Každopádně si počkáme minimálně do roku 2015.

Četli jste Žítkovské bohyně nebo se na ně teprve chystáte, či vás vůbec nezaujaly?

2 komentáře:

  1. Četla jsem.=) A nadchly mě. Je to krásný příběh v krásném kraji. Už se těším, až letos na Žítkovou pojedu.=)

    OdpovědětVymazat
  2. Mě se hrozně líbí už od pohledu obálka, obsahem si nejsem úplně jistá, ale jestli na ni někde narazím, určitě si pořídím :-)

    OdpovědětVymazat