středa 12. března 2014

PŘEČTENO: Nemám žádné jméno - Dagmar Hilarová

Název: Nemám žádné jméno
Autorka: Dagmar Hilarová
Nakladatelství: Fragment
Vydáno: 2012
Přečteno: 3/2014
Počet stran: 96

Anotace
Neuvěřitelný příběh české básnířky a spisovatelky Dagmar Hilarové. Krátce před patnáctými narozeninami byla transportována do terezínského ghetta a strávila zde více než dva roky.
Knihu vydala pod svým jménem nizozemská spisovatelka Miep Diekmann, která si autorství neprávem přisoudila poté, co jí skutečná autorka důvěřivě svěřila svůj rukopis. Po více než třiceti letech vychází autorské dílo Dagmar Hilarové, které získalo již tři významná literární ocenění, v českém jazyce, jak si to vždy přála.
Léta 1943 - 1945 strávila Dagmar Berzetti v terezínském ghettu. Nastoupila jako patnáctiletá a o tři roky později odchází jako dospělá - nic jiného než velmi rychle dospět jí za zdmi terezínské pevnosti ani nezbylo.

Zdroj obrázku
Je hrozně těžké hodnotit knihu, která je napsaná na základě skutečného zážitku. Děj autor nijak neovlivní, může ovlivnit pouze styl, jakým to celé napíše. A to se Dagmar Hilarové povedlo na výbornou. Její styl je jednoduchý a přitom krásný. Z celého díla máte pocit, že si autorka nic nepřikrášluje, nic nedomýšlí, prostě jen sděluje, co se kdy stalo a dává přitom přednost chvílím, kdy jim v tereznínském ghettu navzdory špatným životním podmínkám bylo veselo. Právě autorčin životní optimismus je důvod, proč se mi knížka tak líbila.


Celý text je doplněn autorčinými básněmi, které je někdy velmi těžké pochopit. Většina z nich se mi líbila a něčím mě oslovila, ačkoli nejsem žádný fanda poezie a témata o kterých pojednávaly, se mě osobně nijak nedotýkala.

Zdroj obrázku
Příběh však nekončí v květnu 1945, jak by se mohlo zdát. Nezbytnou součástí knihy je i její osud před vydáním a po něm. Dagmar Berzitti, později provdaná Hilarová, totiž v dobré víře postkytla svou knihu nizozemské spisovatelce Miep Diekmann, která ji sice vydala pod jmény obou autorek, později si však tvrdila, že Dagmařina část byly jen nepublikovatelné "cáry vzpomínek", ze kterých ona stvořila příběh. 

Dagmar Hilarová celý život bojovala za to, aby pravda vyšla na jevo, čehož se bohužel nedočkala. Až její syn Evžen Hilar se domohl toho, aby bylo vše objasněno. V poslední čáti knihy jsou přeložena svědectví, které nepopiratelně dokazují, že autorkou celého textu knihy je právě Dagmar Hilarová, nikoli Miep Diekmann.

Knihu pro tentokrát nebudu hodnotit hvězdičkami. Podle mě se to zkrátka nehodí.  Můžu jen říct, že se mi knížka líbila a že ji mohu doporučit nejen těm, co mají knihy na podobné téma rádi, ale i těm, co se jim zatím vybýbali.

Děkuji nakladatelství Fragment za poskytnutí recenzního výtisku!
Knihu si můžete objednat zde.

2 komentáře:

  1. Tak to je opravdu hrozné, prožít si takový bolestný osud a ještě se muset domáhat uznání pravdivosti svého rukopisu. Moc pěkná recenze!

    OdpovědětVymazat
  2. Souhlas s Basterou a dobrá recenze, taky mám tendenci nehodnotit takovéhle knihy. Píšu si na seznam :-) V Terezíně jsem byla a teď si nemůžu vzpomenout, jaký příběh z něj jsem četla, tak se holt nepodělím...

    OdpovědětVymazat