sobota 20. září 2014

PŘEČTENO: Dcera sněhu - Eowyn Ivey

Název: Dcera sněhu
Autor: Eowyn Ivey
Nakladatelství: Fortuna Libri
Vydáno: 2012
Přečteno: 9/2014
Počet stran: 391

Nesmírně silný, jímavý, brilantně napsaný příběh o nevšedním osudu dvou lidí, toužících po dítěti tak moc, až si jeho existenci přivolají.

Román se odehrává v odlehlé aljašské končině a dny jeho hrdinů – Jacka a Mabel – jsou naplněny těžkou prací.  Manželé se velice milují a trápí je jen marná touha po dítěti. Když toho roku napadne první sníh, ze samé radosti si postaví venku před domem sněhulačku. Následující ráno je však sněhulačka pryč – a na cestě jsou vidět drobné stopy. V příštích dnech  Jack a Mabel několikrát  z dálky zahlédnou blonďatou holčičku osaměle bloudící v lese – ale neodvažují se o tom zmínit jeden druhému ze strachu, že se jedná jen o přelud, podnícený dávno pohřbenými nadějemi na vlastní dítě…
V tajuplné, překrásné, ale mimořádně drsné krajině se věci mohou jevit jinak než ve skutečnosti.

Dceru sněhu jsem poprvé viděla na regálu v Levných knihách, ale pro její nákup se nerozhodla. Nemám k Aljašce nijak zvláštní vztah - ani k zimě celkově. K nákupu knížky a jejímu přečtení mě přimělo až "společné čtení" právě této prvotiny aljašské spisovatelky Eowyn Ivey, které vyhlásila Bastera. Musím říct, že rozhodně nelituji.

Mabel a Jack jsou starší manželé, jejichž jediné dítě zemřelo hned po narození. Oba zoufale touží po dítěti, které nepřichází. Proto se rozdhodli od všeho odejít a přestěhovat se do nehostinné věčně zamrzlé Aljašky, kde se tvrdou dřinou na farmě snaží zapomenout na svou zoufalou touhu po dítěti. S prvním sněhem si oba s radostí postaví sněhuláka - tedy spíše sněhulačku. Následujícího rána je ale sněhulačka pryč a od ní vedou do lesa dětské stopy. Postupem dní Mabel a Jack spatří v zasněženém lese malou dívku se svou liškou, která se odvažuje každý den blíže a blíže jejich domu, až se nakonec stane jejich stálým návštěvníkem. Co je ovšem blonďatá dívenka se jménem Faina zač, to nikdo neví. Nemůže to být předci dcera zimy a sněhu, jako z pohádky o Sněgorušce... Přece jsou Mabel i Jack dost staří na to, aby věděli, že pohádkové bytosti neexistují a zázraky se nedějí... Je vůbec dívka skutečná nebo je jen přelud, který si vytvořili v zoufalé touze po dítěti?
 Do téhlé krásné, dojemné, skoro až magické knížky jsem se zamilovala. Náherný pohádkový příběh zasazený do reálného světa dvacátých let v aljašké divočině. Nemám ráda zimu, ale autorka mě donutila svými sugestivními popisy najít v aljašské krajině zalíbení. Eowyn Ivey své rodiště miluje a na knize je to znát. Její popisy přírody, zvířat a rostlin jsou geniální, tak geniální, že si divokou přírodu a krajinu okolo řeky Wolverine zamilujete taky. 

I postavy si musíte oblíbit - ať už Mabel, zoufalou z touhy po dítěti, se kterou musíte soucítit, Jacka po jeho prvním lovu losa, na kterého budete pyšné, jako by to byl váš vlastní muž, ale i Esther, jejíž životní sílu a optimismus musíte obdivovat, a která je pravým opakem pasivní a tiché Mabel. A Faina, dcera sněhu, je prostě (jako) víla z jiného světa.

Kniha má zvláštní mrazivě lyrickou atmosféru, do které se snadno ponoříte a nebude se vám chtít pryč. Budete se bát dočíst knihu do konce - nebudete chtít opustit všechto to, co autorka vykouzlila, ale především proto, že původní pohádka o Sněgorušce nekončí přeci happy-endem... Jaký bude mít tedy kniha inspirovaná touto pohádkou závěr? Nechte se překvapit. 

Knížka rozhodně stojí za přečtení, dokonce bych ji řadila k tomu nelepšímu, co jsem letos (možná nejen letos) přečetla. Emoční smršť, která se čte sama. Doporučuju všemi deseti a hodnotím pěti hvězdičkami z pěti. :)

 


Eowyn LeMay Ivey (1973) 
Vyrostla na Aljašce, kde stále žije, se svým manželem a dvěma dcerami. Matka ji pojmenovala po postavě z Tolkienova Pána Prstenů. Pracuje v nezávislém knihkupectví Fireside Books. Předtím pracovala skoro deset let jako cenami ověnčená reportérka pro Frontiersman newspaper. 

Její kniha Dítě sněhu je inspirovaná jejím životem na Aljašce. Její manžel je biolog specializující se na ryby, pracuje pro stát Aljaška. Své dcery manželé vychovávají tak, jak byli sami vychováni, ve venkovském, prakticky samozásobitelském životě.


1 komentář:

  1. Děkuji za recenzi a jsem moc ráda, že se Ti kniha líbila, mě kniha úplně dostala, jedna z nejlepších, krásná, citlivá, drsná i pohádková, úžasná! :)

    OdpovědětVymazat